Na Erasmu ve Finsku

Jak už víte, podařilo se nám získat dvouletý projekt Erasmus+ KA2 partnerství škol, který jsme nazvali Giants.

V tomto projektu spolupracujeme se školami z Polska, Řecka, Finska a Španělska. Společně se pokoušíme najít nové metody výuky a hodnocení žáků, zaměřujeme se na spojení umění a ICT. Pokusíme se také do výuky zařadit gamifikaci (využití her). Každá ze škol je expertem na jednu z uvedených oblastí a věříme, že za dobu trvání projektu se všechny školy posunou v dalších oblastech.

V tomto týdnu jsme na projektovém setkání ve Finsku, je to naše druhé projektové setkání. Sešli jsme se na základní škole ve vesnici Lapijoki, v oblasti Eurajoki. Ve vesnici žije asi 900 obyvatel. Lapijoki se nachází mezi městy Rauma a Pori, které leží asi 100 od Turku (tohle město byste už možná mohli znát).

Jak to na škole v Lapijoki vypadá? Škola má od prvního do šestého ročníku po jedné třídě, celkem něco málo přes 100 žáků. Pracuje na ní 6 učitelů (jedna z nich je ředitelka, která je zároveň vyučující v jedné třídě), a 4 asistenti. Jednou za týden na školu přichází sociální pracovnice, placená městem, která pracuje s dětmi, které mají problémy v rodině apod. Ředitelka učí 21 hodin týdně, pak dělá ředitelskou práci.

 

Pokud některý z učitelů onemocní, tak ředitelka může zavolat někomu na seznamu suplujících učitelů (často studenti), kteří pak přijdou do školy učit za toho, kdo je nemocný. Tito suplující učitelé čekají na zavolání z některé ze sedmi škol v oblasti, že je potřeba, aby do školy přišli. Pokud nikdo ve školách nechybí, nepracují, ale také nedostávají plat. Zaplaceno dostanou pouze za odučené dny. Stává se, že suplující učitel má některé ráno třeba tři telefonáty z různých škol. Pak si může vybrat.

Budova školy je 125 let stará. Oblast, pro kterou je spádová, se od té doby trochu přesunula z okolí školy blíž k městu. Což znamená, že někteří žáci mají nárok na to, aby pro ně byl poslán školní autobus. Na ten mají nárok prvňáci a druháci bydlící ve vzdálenosti nad tři kilometry, starší děti nad pět kilometrů. Většina dětí ale jezdí na kole nebo chodí pěšky. Na kole jezdí samy už i velmi malé děti, vizuálně druháci. Po skončení školy popadnou helmu, nasednou na kola a jedou domů. I teď, v únoru (i když letošní zima je i zde velmi teplá, sníh není a nevypadá, že v dohledné době napadne).

Organizace školního dne se liší den ode dne. Většinou začínají v devět tak, že se shromáždí na dvoře po třídách a učitelé si je odvedou do třídy. Je-li potřeba, začínají třeba o půl hodiny dřív, stačí jen informovat rodiče.

Všechny přestávky tráví venku, pod dohledem jednoho učitele a jednoho asistenta. Ven nechodí, jen když hodně prší. Oběd mají velmi brzo, už před jedenáctou. Jídlo si nandavají žáci sami, k obědu je vždy kromě hlavního jídla i spousta zeleniny Vyučování končí kolem třetí.

Pokud jde o předměty, hodně času věnují ručním pracem všeho druhu. Pilku i šití dostanou do ruky všichni bez ohledu na věk a pohlaví. Na elektrickém šicím stroji šijí všichni od třetí třídy. Spojují dílny a matematiku, nerýsují trojúhelníky do sešitu, ale rovnou měří, řežou a vyrábí.

Na škole probíhá program připomínající program Les ve škole škola v lese. Tento program probíhá pod vedením učitelky, která je na jeho vedení speciálně vyškolená. Program je celostátní, ale neúčastní se ho každá škola. Každá třída tak stráví jedno dopoledne jednou za čtrnáct dní v nedalekém lese, kde na stanovištích plní různé úkoly.

 

Všimla jsem si, že pokud ve skupině pracují na nějakém úkolu, pracují tak dlouho, dokud ho nesplní. Jedné skupině stavba Da Vinciho mostu zabrala dva dny.

 

Ve třetí třídě každý žák dostane iPad, když v šesté třídě opouští školu, odevzdá ho a dostane notebook. To je možné proto, že v oblasti jsou postaveny jaderné elektrárny a také úložiště jaderného odpadu. Oblast Eurajoki tak dostává více peněz, které pak dává na vzdělání. Třeba nákupem tabletů a notebooků nebo tím, že umožňuje provoz dvěma velmi malým školám s 25 a 19 dětmi.

Učitelé si velmi cení svobody a důvěry, kterou mají při plánování výuky a výuce samotné, jeden učitel se vyjádřil, že pokud by tuto svobodu neměl, tak by neučil.

V zimě se škola věnuju výuce zimních sportů, mají výuku sjezdového lyžování, bruslení, ledního hokeje.

Překvapilo mě, že je ve škole dost ticho. Zřejmě se už v útlém věku projevuje finský způsob života, který nám osvětlila jedna průvodkyně: “ My Finové dokážeme hodiny mlčet. Není to nic nezdvořilého, jsme spolu, ale mlčíme.” Zvláštní, že se tomu finské paní učitelky dost smály.