Jak jsem zase cestovala

Tenhle příspěvek zase píšu na cestách. Je možné, nebo spíš jisté, že do něj nenahraju fotky, protože je těžký život cestovatele, některé hotely mají blokované různé porty, a tak se nedá psát s využitím připojení na hotelovou wifi.

Tento týden jsem v Londýně, kde jsem měla možnost navštívit několik zajímavých škol. V krátkosti bych to shrnula asi takhle: byly to školy různých typů, v různých částech Londýna, školy státní i církevní, ale jedno měly společné. Ve všech úplně samozřejmě probíhá inkluze a úplně běžně využívají technologie ve výuce. Ne jako zpestření, ale jako nástroj, který pomáhá všem dětem k lepším výsledkům ve vzdělávání. Na jedné škole dokonce tak moc, že v každoročních standardizovaných testech SSAT dosahují úrovně 87%, zatímco celostátní průměr je 61%.

Ve všech školách mají výborně vybavenou knihovnu, kterou využívají pro výuku nebo pro samostudium. Všechny knihy jsou označené podle úrovní (v programu Zrychlený čtenář). Žák si vybere knihu podle úrovně, do které v danou chvíli patří, knihu přečte, odpoví na několik otázek týkajících se přečteného a na jeho konto se mu přičtou body. Tím postoupí na vyšší úroveň a může si vybírat z knih zařazených do této úrovně.

 

Všechny školy podporují trávení času venku. Některé jen během přestávek, jiné ale i během hodin. V nich se dá z každé třídy vyjít ven, do jakési předzahrádky, kde mohou pracovat třeba během výtvarné výchovy.

Na každé škole působí koordinátor pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, který zajišťuje hladkou spolupráci mezi učiteli, poradenským zařízením a rodinou. Na některých školách spolupracuje i se školami o v okolí, zejména se školami nižšího stupně.

A na co nesmím zapomenout – dvě školy si spočítaly, kolik ročně ušetří tím, že technologie využívají (například tím, že netisknou, nebo nezaměstnávají IT techniky). Jedna škola ušetří 10 000 liber, druhá víc než 16 000 liber.

První škola, kterou jsem navštívila, byla škola střední. Žáci, kteří ji navštěvují jsou ve věku od 11 do 16 let a je jich 800. Ve škole je více než 100 zaměstnaců, učitelů, asistentů učitele, nepedagogických pracovníků. Je to škola, kde hodně využívají ekosystém Google – mají chromebooky, využívají Google Classroom. Škola samotná se neustále rozrůstá, v roce 2023 budou mít více než 1050 studentů. Na škole je 30% žáků se speciálními potřebami. Práci s dětmi s SVP koordinuje školní koordinátor pro děti se SVP. Pro svou práci tyto děti mohou využívat širokou škálu pomůcek, například pero, se kterým žáci mohou přejet po textu a pero jim text přečte nebo řadu různých výukových programů, ať už online nebo ve formě aplikace.

Žáci si do jisté míry mohou volit svůj studijní program – buď může být více akademický nebo praktický. Povinná školní docházka je tu ve Spojeném Království d 18 let věku dítěte.

Druhá škola byla škola pro děti s poruchami autistického spektra. Zde využívají různě vybavené prostory – pro výuku například kuchyňku nebo různé pracovní koutky, pro zklidnění třeba temnou místnost nebo relaxační místnost. Žáci mají školní vzdělávací program naplněný především pratickými činnostmi, které jim umožní uplatnění v budoucím životě.

Třetí škola byla školou, kde žáci i učitelé využívají technologie Apple. Navštěvuje ji více než 800 studentů ve věku 5 – 10 let, z nich 9% má SVP. Aplikace, které pomáhají žákům v učení jsou především ty „prázdné“, takové, které musí učitel nebo žáci naplnit svým obsahem. Žákům s SVP technologie pomáhají být nezávislými. V téhle škole bylo spousta inspirace, pokud šlo o nové aplikace (Toca Boca Lab jsem vůbec neznala) nebo nápady (klíčovat na zelený talíř skýtá netušené možnosti).

Čtvrtá škola na mě udělala největší dojem. Škola pro děti od 6 měsíců (!) do 10 let, zřízená církevní komunitou. Škola, která využívá ipady, ale i prostředí Google. Škola, která leží v místě zatíženém obrovskou kriminalitou. Škola, kde je v každé třídě jeden až tři asistenti pedagoga. Škola, která učí děti, co to je stolovat a jíst zdravé jídlo. Škola, které se daří plnit podle mě nejdůležitější funkci – využít potenciál každého dítěte bez ohledu na to z jakého pochází prostředí. V téhle škole jsme nesměli fotit (mobil musel být uložen po celou dobu naší návštěvy třeba v kapse nebo tašce) – také zajímavá zkušenost. Nemohla jsem si dohledávat informace, fotit a sdílet. Ale přežila jsem.

Jsem moc ráda, že jsem se mohla podobné stáže zúčastnit. Díky za to.