O tom, že jsme zapojeni do projektu Dotkni se vesmíru jsme už psala – psali jsme dopisy astronautům a také jsme si pozvali odborníka do výuky.
Projekt končí až v prosinci, ale dny D pro všechny týmy nastávají v těchto dnech. Každý den dva týmy vypouští svou sondu a po dopadu ji hledají.
Náš den D nastal včera. Nejde vždycky všechno tak hladce, jak se naplánuje a my i to plánování měli spíš lehčí. Rozhodně jsme ale nezapomněli na plavky, jeden z týmů musela za sondou do vody. Na to jsme tedy připraveni byli. Na sedmou jsme dorazili do ČHMÚ v Praze Libuši, před vchodem se setkali s jedním členem týmu, který dorazil po vlastní ose a šli chystat sondu na start.
Sondu jsme měli připravenou už ze školy, jen jsme nějakým nedopatřením umístili teplotní čidlo dovnitř sondy. No, nevadí, budeme měřit teplotu uvnitř – všichni měří venkovní, my dodáme data zevnitř. Vyřešeno.
Přijímací stanice stávkovala, starý notebook, který se nechtěl připojit na internet. Dobře, taky pořešíme – díky Ondrovi (snad to jméno moc nepletu) z týmu Dotkni se vesmíru.
Vypouštění (i s napuštěním balonu) bylo moc pěkným zážitkem. Sonda vyrazila vzhůru a my vyrazili na místo předpokládaného dopadu, do Telče.
Cestou jsem sledovali sondu v aplikaci a začali se bát, že ji budeme muset jet vyzvednout do Rakouska. V jednu chvíli to vypadalo, že dopadne do Vídně. A sonda stále stoupala.
Pak se místo dopadu začalo sunout do České republiky. Jako druhé místo na naší cestě jsme podle předpokládané cesty sondy zvolili Dačice. Tam jsme měli chvilku na nalezení pomníku kotce cukru a mazali jsme dál, teď už do vesniček kolem, směrem na Moravské Budějovice.
Celou cestu jsme byli ve spojení s Lenkou z týmu Dotkni se vesmíru. Lenka seo nás opravdu výborně starala, posílala zprávy o předpokládaném místu dopadu a později nás povzbuzovala, abychom hledání nevzdávali.
Přišel čas poslouchat sondu. A tady nás zradilo počasí. Bylo totiž moc krásně. Tak krásně, že jsem kvůli sluníčku na monitoru počítače (vzpomínáte, byl starý a tak celkově… vyšeptalý) vůbec, ale vůbec nic neviděli. A pak už bylo pozdě.
Pak jsme se spolehli na data od Lenky, popojeli a začali prohledávat. Přijímací stanice nic neukázala, světelné podmínky v tomhle lese už byly dobré a tak jsme vyrazili na hledačku. Nic.
Zklamaní jsme se vraceli, ale Lenčino povzbuzování nás ještě jednou nakoplo a vrátili jsme se. I když jsme sondu nenašli, poslouchali jsme chvilku sondu odpoledního týmu a pak vyrazili na cestu domů.
Sondu jsme nenašli, ale našli jsme něco jiného – užili jsme si všichni spolu moc hezký den a o to šlo. Vlastně víc, než o to sondu.