Všechny nás takhle situace s pandemií zaskočila. To si musíme připustit. Do školy jsme docházeli vždy prezenčně, kromě výjimečností – zažil jsem uhelné prázdniny, studentskou stávku. Jinak jsem pravidelně do školy docházel a docházím do teď.
Dokázali jsme školu „nahradit“ e-learningem v různé podobě, někteří zatížili rodiče víc, jiní méně. V některých školách se on-line výuka omezila na odesílání e-mailů, komunikaci přes administrativní systému typu Bakaláři, Škola on-line apod. Jinde nasadili řešení od Microsoftu nebo Google. V některých školách se učitelé nedohodli. Každý dělal to, co uměl, nebo mu někdo poradil. Taky jsme upozadili bezpečnost. V jednom příspěvku na FB se mě někdo přímo řečnicky zeptal:
Snad neřešíme s těmi dětmi státní tajemství?! Tak o co jde?
No, to neřešíme, ale jdeme dětem příkladem. Měli bychom si klást otázky týkající se bezpečnějšího pohybu po internetu, měli bychom se s dětmi bavit o hrozbách a rizicích, řešit s nimi věkové hranice u různých služeb.
Chci dnes psát ale o něčem jiném. O hodnocení. Tahle diskuze je také výživná – vyhlášky, pravidla pro hodnocení, zákony… Máme velkou příležitost přemýšlet a proměnit kulturu hodnocení v našich školách. Chci psát o tom, jak jsme různé IT nástroje použili v jedné škole k tomu, abychom proměnili hodnocení našich žáků.
Předně je dobré mít nějakou vizi. Vizi přináší ředitel a my, učitelé, mu s ní pomáháme, pomáháme ji naplňovat. Jak? Diskutujeme o ní, sdílíme ji (různě), když nesouhlasíme, zase diskutujeme, sbližujeme naše stanoviska, názory, někdy se naopak vzdalujeme, učíme se sobě naslouchat. Tohle už se děje delší dobu, je to kultura organizace, tedy školy.
Stačí nám pak jedna krize, změna pravidel pro hodnocení, abychom se mohli vydat směrem, kterého jsme se možná na začátku všichni obávali. Zjistili jsme totiž, že díky kultuře školy naši žáci pracují, i když nerozdáváme známky, i když nad nimi nestojíme v hodinách, že mají vnitřní motivaci. Ano, někdo větší, někdo menší, musíme na tom pracovat na obou stranách.
Takže formativní hodnocení, říkáte?
No tak mohli bychom to vyzkoušet. Organizace je na straně vedení školy. Přehledná tabulka ve sdílených dokumentech s inspirativními texty na internetu, v našem úložišti na Google disku, můžeme přidávat, sdílet si v naší školní skupině příklady inspirativní praxe. I příklady cest, po kterých rozhodně nejít. Za sebou máme také různé semináře, webináře, workshopy a konference.
Potřebujeme si znovu prostudovat z RVP ZV kompetence, které máme s žáky pomocí vhodně volených strategií budovat, průřezová témata. Vykopírujeme si do svého sdíleného dokumentu věci, které jsem s žáky v téhle distanční době provozovali, mohly by se stát oblastmi pro naše společné hodnocení.
Vedení školy najímá facilitátory – to jsou ti, kteří nám určitě nebudou radit, jak to máme udělat, spíše nás vhodně volenými otázkami povedou na těžké cestě k hodně vzdálenému cíli. My jsme díky zodpovědnosti připraveni na obsah. Meetovat umíme, událost je ve školním kalendáři, padletiště založeno, vytvořené sdílené dokumenty, dané časové limity, kroky popsány. Scházíme se na Meetu.
Společný úvod, dělíme se na skupiny, pracujeme. Máme připravené materiály, ze kterých kopírujeme do společného dokumentu, o zodpovědnosti za přípravu každého z nás jsem psal. Protože když chcete zodpovědnost za učení předávat žákům, tak musíte jít příkladem. Opět se scházíme ve větších skupinách, máme vytvořené hodnotící výroky, postupně o nich mluvíme, porovnáváme, vyhazujeme stejné, respektujeme se vzájemně, nasloucháme si. Scházíme se na závěrečnou reflexi, dohadujeme poslední technikálie před dalším krokem. Tři hodiny práce utekly jako voda. Bylo to moc příjemné. Zase o sobě vzájemně víme víc.
Teď nás čeká další krok – třetí, vybíráme vhodné hodnotící výroky pro jednotlivé třídy, připravujeme otevřené otázky pro žáky a rodiče, sestavujeme interaktivní sdílené formuláře, do kterých budeme sbírat to, co si naši žáci zaškrtají společně se svými rodiči. Na konci bude krok číslo 6. To budeme rozdávat vysvědčení. Ještě toho máme hodně před sebou a optimisticky doufáme, že se nám to podaří. Protože náš pan ředitel nám věří, společně s námi pracuje, přináší vizi, my mu důvěřujeme a na vizi s ním spolupracujeme. A jaká že je ta vize? Vyplývá z názvu našeho školní vzdělávacího programu – Spolu a v pohodě.
A co uděláte s rodinami, které nemají to zázemí?
Dodáme jim podklady v papíru. My důvěřujeme jim, oni důvěřují nám, že se v tom vzájemně nenecháme.
A proč jsem o tom dneska psal? Protože je to jeden z nejhezčích profesních zážitků z poslední doby. Tak ať to taky zvládáte spolu a v pohodě jako my v ZŠ a MŠ Chraštice.
Slávek Hora
A ještě ty hodnotící výroky – pro 1. stupeň – pro 2. stupeň.
