Ty moc počítat neumíš, že?
Ale umím, ale tohle je taková malá záhada. Chci dnes jen krátce napsat o jedné profesní ceně, učitelské ceně. Možná jste o ní slyšeli, možná ne. Po dnešku už budete vědět.
V roce 2017 mě někdo nominoval v nultém ročníku Global Teacher Prize Czech Republik jako učitele, který je inovativní. Spolu se mnou tehdy byla nominována i Petra Boháčková a další zajímavé osobnosti. Společnost EDUin tehdy zkoušela, jestli je něco takového u nás možné. Tak Zlatého Ámose jsme tu už měli… V případě GTP šlo ale o odbornou cenu.
A od té doby se píše historie ročníků Global Teacher Prize Czech Republic. Říkám, nula plus šest, a máte sedm. Včera se právě odehrálo vyhlášení 7. ročníku. Pro mě je to vždy událost. Vzpomínám si, jak po nominaci bylo nutné vyplnit přihlášku. Tedy já sám jsem si musel vyplnit přihlášku. A to není úplně jednoduchá věc. Musíte udělat inventuru svého profesního života. Vzpomínám si, jak jsem si tehdy volali s Petrou Boháčkovou.
A ty do toho jdeš?
To byla moje otázka Petře.
No jasně, jdu to vyplnit.
Tak jsem do toho šel taky. Čekaly mě hodiny vyplňování. Však se můžete do metodiky podívat. A vzpomínám si, jak se mi to po odeslání celé ztratilo. Asi jsem to tehdy předpokládal, že se to s formuláři může stát. Psal jsem si ty texty ve sdíleném dokumentu. Volal jsem tehdy Hance Matoušů, jestli moje texty dorazily.
Ne.
Tak posílám sdílený dokument, je možné to z něj vykopírovat. Záchrana.
A pak jsem se dozvěděl, že jsem skončil mezi finalisty, že se bude natáčet moje hodina dějepisu. Tehdy to bylo nestandardně v září. Takže jsme měli se sedmáky naši první dvouhodinu ve školním roce. Komise a štáb měly zpoždění, dorazily už do rozjeté hodiny. Ale žáci byli skvělí, komise se s nimi rychle sžila, kameraman a fotograf proplouvali hodinou bez rušení. Ještě jsme si dali oběd ve školní jídelně a šel se natáčet rozhovor.
Co kdybyste to vyhrál?
Na konci září 2017 jsem jel do Prahy na vyhlášení. Tehdy se konalo v budově České spořitelny v Rytířské ulici. My jsme tam v 80. letech jezdili na exkurze do Muzea Klementa Gottwalda. Doprovodila mě tehdy moje ředitelka Hana Vellánová a moje dcera.
Vzpomínám si, jak se pouštěli všechny ty medailonky, a jak pak vyhlásili moje jméno v nultém ročníku jako třetí. Panika. Já? Co tam budu povídat? Díky. Úplně se mi to včera znovu vybavilo při vyhlašování dalšího ročníku GTP. Chtěl bych popřát letošním finalistům, i těm, kteří skončili na prvních třech místech, hodně pedagogického optimismu a hodně sil. Budou čelit mediálnímu tlaku a také závisti. Doufám, že to překonají. Mně to přineslo spousty profesních výzev, mnoho zajímavých lidí v mém životě.
Vy ostatní kolegové, buďte odvážní, čerpejte inspiraci nejen od oceněných kolegů, ale vzájemně od sebe. A až přijde nominace, jděte do toho.
Slávek Hora vzpomínající