Řekni mi, co čteš…

Dnes můžeme začít tímto citátem. Údajně ho má na svědomí T. G. Masaryk. Ale už jsem slyšel i jiná jména. Tak znáte to, něco si pomyslíte a někdo to za vás řekne.

Ale zpět k věci. Vážně, co teď čtete? A co si schováváte na dovolenou a těšíte se na to, nebo naopak víte, že to bude náročné čtení, bude to dřina?

Dám vám nahlédnout do mé knihovničky. Tak předně, většinu toho přečtu v elektronické podobě, není kam už ty knihy dávat a do čtečky (iPadu) se toho vejde neuvěřitelně mnoho. A dá se s tím taky cestovat (zdravím z rychlíku Metropolitan na Brno).

Co mě v poslední době hodně zaujalo a přečetl jsem to jedním dechem (to bych se v případě této knihy udusil), byla Bílá Voda Kateřiny Tučkové. Věděl jsem o problematice řadových sester a vůbec církevní problematice dost, přesto jsem byl vtažen do děje knihy a prožívat životní situace postav stejně, jako bych byl s nimi právě v místě konání. Mimořádně silné, jako ostatně každá kniha od Kateřiny Tučkové.

Jak tak cestuji, tak jsem při jednom faux pas Českých drah okamžitě sáhl (v iPadu) po knize doporučené spoluprůvodkyní v Eduzměně Jitkou Gabašovou – Poupátka, napsala Hana D. Lehečková. Zdá se, že to bude podle názvu „hezký“ příběh. Ovšem opak je pravdou. Tedy je to dobře napsané, abyste si nemysleli něco špatného o autorce. O čem to tedy je? Jaký názor může mít žákyně 6. třídy na školu? Jak prožívá životní situace? Jaký vztah má k učitelům a o všechno se může odehrávat na „divadelňáku“? S kým kamarádí a jak se kamarádství mohou proměňovat? Co je v takové komunitě považováno za úspěch a jak ho dosáhnout? Přečteno za dva dny. Nebudu vám víc psát, o čem to je, konstatuji jen JIZVY. Nechci nic prozrazovat. Jen doporučuji.

Co budu číst dál? Určitě mám ve čtečce nového R. Galbraitha alias J. Rowlingovou a její Neklidnou krev. Napínavé a prokousávám se tím právě teď, kromě psaní článku na blog. Cormoran s Robin zase řeší něco neřešitelného a já si trénuji předvídavost, myšlení.

Občas mi nezbyde nic jiného, než si koupit papír, rozuměj papírovou knihu. To mě potkalo i u 7 mýtů ve vzdělávání – Daisy . Když si chci odpočinout od beletrie, jdu se ponořit do pedagogických pouček, které mi pomáhají utřídit si svou učitelskou praxi. Stačila předmluva, mám vlepeno mnoho papírků, potrháno mnoho vět. Určitě se vyplatí knihu si pořídit a prozkoumat to, co by mohlo být jinak, přemýšlet o tom, co se daří a co ne, čím to vlastně je, jestli není třeba změnit nějaký postup, vytvořit si nějaký jiný koncept.

A co čeká ve frontě na přečtení na dobu dovolené? Je toho dost, navíc se chystám znovu na životní etapu zástupce ředitele – nikdy neříkej nikdy – což zaměstnává můj mozek na plné obrátky. Ve chvíli, kdy článek čtete (pátek), se představuji novému učitelskému sboru.

Takže co je v té frontě?

Určitě je tam Konec školní nudy od Dagmar Sieglové. To jsem stihl prolistovat, potřebuji si některé věci podrobně pročíst a porovnat si je. Pak mám v knihovničce (elektronické) knihu Připravte děti na život od Hany Vykoupilové a Heleny Zitkové, prolistováno v papíru, v akci „to musím mít, to je dobré“ zakoupeno a uloženo do čtečky (iPadu). Zbývá mi dočíst knihu Michaely Schlussareff Hry, sítě, porno. Musel jsem ji odložit ač nechtě kvůli pracovní zaneprázdněnosti. A ještě mi ve čtečce zbývá Digitální minimalismus od Cala Newporta nebo kniha Ještě to promysli od Adama Granta. To jsem zvědav, kdy to všechno dočtu. Rozhodně je to ale lepší situace než „nemám co číst“. To se doufám nikdy nestane.

A čím teď žijete v literárním světě vy? Klidně pište do reakcí na FB, Twitteru nebo v diskuzi pod tímto příspěvkem. Těším se na zajímavé knihy a postřehy.

Slávek Hora