Tentokrát o Černobylu. A zavřené škole. A zase o využití videa ve fyzice. A že se nedá spojit fyzika a čeština? Ale jděte.
Na Stream.cz můžete najít sérii reportáží o milnících lidské historie, která se jmenuje Slavné dny. Na tuhle sérii jsem vlastně poprvé narazila v tištěné podobě, která byla videoreportážemi inspirována. Knihu Slavné dny – 50 + 2 příběhy, které historii, napsal Pavel Zuna.
S jednou reportáží, Den, kdy vybuchl Ćernobyl, jsme s deváťáky pracovali teď během uzavření školy. Nabídla jsem žákům odkaz na video (s upozorněním, že obsahuje záběry ozářených lidí v nemocnici) a text z knihy. Žáci si mohli vybrat, zda chtějí pracovat s textem nebo s videem.
Jejich úkolem bylo si text přečíst nebo se podívat na reportáž a pak napsat úvahu na téma, zda by podle nich i v dnešní době bylo možné tajit několik dní katastrofu před vlastními občany i celým světem. Měli se zamyslet nad tím, jakou roli by nyní hrál internet a sociální sítě.
A co napsali? Tak třeba:
Již všichni známe události v Černobylu, stala se zde nejvážnější havárie jaderné energetiky. Jednalo se o miliony obětí a lidí, jež tím byly postihnuty. V minulosti zprávy bývaly jiné. Nechtělo se o tom mluvit, ale zároveň se vědělo, že budou muset s pravdou ven. Co se tedy mělo změnit? Přístup, který byl zanedbán, nebo to bylo tím, že informace či zprávy o této havárii se nedokázali sdílet tak rychle jako dnes.
Vypadalo by to v dnešní době stejně? Stačí mi, když se procházím Prahou a vidím lidi s mobilem v ruce. Každý něco dokumentuje. Co by se tedy stalo, kdybychom byly v Černobylu? Podle mě by se začalo natáčet a fotit přesně pár sekund po výbuchu. O takovou novinku by přeci nikdo nechtěl přijít a každý se chce objevit v médiích, když ukazují snímky a pod nimi je jméno osoby, jež to pořídila.
Vyvolalo by to větší paniku? Vždyť lidé o tom ani nevěděli, prožívali každodenní život a to bez jakýchkoliv změn. Jenže právě dnes by to vyvolalo vlnu děsu, jež by každého člověka posedla. Při nebezpečí je naší největší prioritou přežít, ale dosáhli bychom něčeho? Jen bychom to ještě víc zhoršili než to je, podle mě, by některé věci měli mít volný průběh. Následky a mrtví, jež by byly nijak neovlivnily množství ani v minulosti, ani dne.
Nebo:
Od doposud nejzávažnější havárie v historii jaderné energetiky, výbuchu černobylské jaderné elektrárny, uplynulo již téměř 34 let. Dnes už se tak všichni můžeme nanejvýše domnívat, co všechno mohlo být jinak, kdyby se tenkrát třeba jen jeden jediný člověk rozhodl vydat „jinou cestou“. Ale co se stalo, stalo se. Žádné z rozhodnutích učiněných v hodinách před katastrofou rozhodně nešlo vzít zpátky, ale stále mohl pokračovat boj o to, co by mělo být nejpřednější – zdraví občanů země i okolního světa. Avšak od vedení Sovětského svazu přišla naprosto jiná reakce… Celá událost byla prozatím zatajena, pravdu se lidé dozvěděli až několik dní po hrozivé havárii. Otázkou už jen zůstává, kolik životů tohle rozhodnutí stálo? A co kdyby se vše odehrálo v roce 2020? Bylo by vůbec možné v dnešní době internetu celou pravdu tajit?
Já osobně si myslím, že ačkoliv opět jen dočasně, svým způsobem by to šlo. Ano, dnes už stačí pouhých pár minut k tomu, aby se velká skupina lidí po celém světě dozvěděla o všem důležitém, co se děje uvnitř jejich země i za jejími hranicemi, máme přeci internet a nekonečné množství různých sociálních sítí. Ale stejně… Kolik věcí už nám během života tajila jen naše rodná země, natožpak celý svět? A o kolika z nich třeba ještě stále nevíme? Troufám si tak říct, že ať už v jakékoliv době, v jakémkoliv státě… Všechno se dá nějakou tu chvíli tajit, ale pravda vyjde (dříve nebo později) vždy najevo, tak jako tomu bylo doposud a zajisté bude i nadále.
Nejsem češtinář, nedělala jsem si ambice posoudit, zda úvaha je opravdu úvahou podle těch všech znaků, podle kterých se úvaha posuzuje. Zamyšlení mi ale přišla zajímavá. A klidně pak mohla následovat hodina češtiny s tím správným pravopisným a slohovým rozborem.
Třeba to zase za rok dám s někým dohromady.