V týdnu od 12.5. do 17.5. k nám do školy přijeli kamarádi ze Španělska a Řecka. Byli ubytováni v rodinách našich žáků. Zde je pár nesourodých postřehů z tohoto týdne.
Postřeh první – nepodceňuj je
Myslím ty žáky, kteří v běžném školním životě jeví tak trochu … jinak. O svého kamaráda, který u nich bydlel, se dokázali postarat úplně bez problémů. Všude byli včas. Orientovali se v cizím městě.
S kamarádem dokázali pracovat i na docela komplexních úkolech. Prezentovali v angličtině. A snad si užili i trochu legrace.
Postřeh druhý – uč je využívat mobil
Angličtinu má každý ze žáků na různé úrovni. Baví mě pozorovat, jak se i během jednoho týdne v angličtině zlepšují. Ale někdy je potřeba si vysvětlit i něco, na co jim ještě angličtina nestačí. Ke komunikaci pak s mírným postrčením používali nástroje, které jim s překladem pomůžou. Promluví rodným jazykem, mobil přeloží, text řekne tomu, kdo nerozuměl. Až se budu někde účastnit diskuze o tom, jak jim ty mobily máme zakázat, tak … si na tohle aspoň vzpomenu.
Postřeh třetí – uč je jezdit hromadnou dopravou
Zahraniční paní učitelky byly překvapené nejen fungující hromadnou dopravou, ale hlavně tím, jak dobře se hromadnou dopravou přepravují žáci, ať už spolu s učitelkou nebo sami. U nich není něco takového zvykem. Jejich mírná nedůvěra se projevovala celý týden, kdy s námi žáky z centra Prahy doprovázely k nám před školu a pak se samy vracely do centra. Rozhodně ale během času poznávaly, že je doprava opravdu bez problémů, protože ke konci týdne už s námi nejezdily v plném počtu, ale vždy jen jedna z nich.
Postřeh čtvrtý – jsou velmi vnímaví
V Národním technickém muzeu jsme absolvovali workshop v televizním studiu. Studio je vybavené technikou, která je ze začátků vysílání, ne tedy z roku 1950, ale rozhodně ne nejnovější digitální. Potud je všechno ok, z určitého pohledu je to zajímavé a muzeum je muzeum. Studio obsluhují tři pánové, velmi erudovaní, ale z pedagogického hlediska … asi takhle – Zlatého Ámose by nevyhráli. Mezi sebou, zdá se, trpí ponorkovou nemocí do té míry, že se to, jak se k sobě chovají, rozhodně nedá nazvat špičkování. Výborně to vnímaly i děti. Komentovaly to, že jim bylo jednoho z nich líto, že se k němu ti další dva chovali hrozně.
Rozhodla jsem se na workshop dívat pozitivně, nakonec budeme mít vzpomínku a prezentaci našeho projektu v podobě natočených zpráv.